Názvy dnů ve Svatém týdnu

Od Květné neděle, kdy se tradičně při bohoslužbě světí rozkvetlé větvičky vrby zvané kočičky, vše směřovalo k Velikonocům. Dny Pašijového nebo také Velkého či Svatého týdne byly určeny k modlitbě a očistě symbolické, duchovní i skutečné. Uklízelo se v domě i kolem něj, v hospodářských staveních a na dvoře, dlouho se udrželo také obřadní umývání v tekoucí vodě na Velký pátek.

Všude se dnes na nás valí množství informací o speciálních, lidových a tradičních názvech jednotlivých dní v týdnu a s nimi spojenými zvyky, pověrami, tradičními pokrmy a symboly. Ne všechny jsou však správně interpretovány. Různé servery a redaktoři periodik, rozhlasu i televize přejímají informace, které si neověřují, zobecňují a vztahují celoplošně na území České republiky, přičemž pomíjí krajové odlišnosti a specifika, které jsou na naší zemi přeci krásné.

Podívejme se například na názvy dnů ve Svatém týdnu:

Modré pondělí, Šedivé úterý, Škaredá středa? Tato pojmenování byla známa pouze v Čechách, a to ještě velmi sporadicky. Konkrétně je zaznamenal národopisný badatel Jindřich Jindřich (1876–1967) v monografii o Chodsku vydané v roce 1956. O jejich konkrétním rozšíření v českém prostředí by bylo možno vést polemiky. Co je však naprosto jisté je, že na Moravě a konkrétně na Slovácku žádné takové označení neexistovalo. O názvu Škaredá středa se sluší připomenout, že se jedná o lidový název pro Popeleční středu. Neodvozuje se od škaredění Jidáše na Krista, ale od toho, že po bujarém veselí masopustního úterý byla Popeleční středa s tichou modlitbou a přijímaným popelcem neveselým dnem, o kterém se říkalo: „Po masopustním úterý se středa škaredí“. Na Slovácku se netraduje ani označení Sazometná středa, což je správné označení středy před Zeleným čtvrtkem související s předvelikonočním úklidem a vymetáním sazí z komína a kamen.

ZELENÝ ČTVRTEK byl v lidové víře hlavním dnem jarního novoročí, tedy začátkem hospodářského roku a bylo vhodné tento den sít některé plodiny. Věřilo se, že vše naseté o Zeleném čtvrtku, dni probuzení života v přírodě, dobře prospívá a roste. Současně se konzumovaly pokrmy z prvních zelených bylin a byl to také den, kdy se pekly jidáše, tedy drobné pečivo z kynutého těsta slazené medem. Někde se však připravovaly jidášky jako odměna klepáčům až na Bílou sobotu. Výraz zelený mohl mít dvojí původ – lidový nebo církevní. Jedna z teorií dává do souvislosti pojmenování Zeleného čtvrtku s pokrmy z prvních zelených bylin, nejčastěji požívaných ve formě špenátu – tedy nasekaných nadrobno a povařených. Výraz špenát tak označoval úpravu bylin, nikoli konkrétní rostlinu. Církev pak již ve středověku znala tento čtvrtek jako den kajícníků, kteří byli označeni zelenými ratolestmi a vpuštěni do chrámu, kde byli přijati do společenství.

VELKÝ PÁTEK je dnem půstu, ticha, modliteb a čtení pašijí, které narušovalo jen klepání a hrkání, zvláště intenzivní o třetí hodině odpoledne, v dobu smrti Ježíše na kříži. Na Velký, někde také Tichý či Bolestný, pátek se časně ráno chodilo umývat do potoka, protože velkopáteční koupel měla přinést zdraví, svěžest a krásu. Zvláště mocná měla být voda v místě soutoku více pramenů – trojschodná. Držel se také přísný půst, nesmělo se pracovat, zejména hýbat se zemí.

BÍLÁ SOBOTA, někdy zvaná také Veliká, se nesla ve znamení radosti ze zmrtvýchvstání Krista a v církevních obřadech je spojena se symbolikou světla, zažíhání a svěcení ohně a zapalování paškálu. Název Bílé soboty je liturgického původu a je odvozen od bílé barvy roucha křtěnců, kteří byli o Velikonocích křtěni již od raného středověku.

VELIKONOČNÍ NEDĚLE je ve znamení hodování a pojídání posvěcených pokrmů, zejména vajec a mazanců, které věřící jedí na začátku společného oběda na znamení pospolitosti a s přáním zdraví. Hospodáři umisťovali na kraj pole křížky, které měly ochránit budoucí úrodu a v domácnostech se vše připravovalo na Velikonoční pondělí, které už do Svatého týdne nepatří. V církevní rovině nemá význam a je spojeno zejména s lidovým zvykem chodit na Slovácku po šlahačce či mrskačce, v Čechách po pomlázce, na Kladsku po dynovačce, ve východních Čechách prostě po koledě, na střední Moravě po mrskutu nebo na Valašsku po šmigrustu.

Výraz Červené pondělí je znám pouze ze západních Čech, kde se také Velikonocům říká Červené svátky či v některých lokalitách jižních Čech dokonce Červené vejce. Na Slovácku to byla nejčastěji Velká noc. A ještě mnohem pestřejší jsou názvy pro nástroj, kterými mládenci omlazují či pomlazují tedy mrskají a šlahají dívky, aby byly zdravé a krásné, v čemž vyniká zejména Uherskohradišťsko a Uherskobrodsko. Názvy jako žila, tatar, kocvar, korbáč, karabáč, čugar nebo kančúch v jiné části republiky neuslyšíte. Lišily se v různých obměnách i říkanky. Tuto zapsal při svém výzkumu v roce 1941 Antonín Václavík v Šumicích:

Hody, hody doprovody…
Marijáno, stávaj ráno,
dávaj vajce každé ráno.
Jedno bílé, dvě červené,
naposledy malované.
Jak mě nedáš kopu vajec,
vyženu ti muža na pec.
A pacholka do komína,
bude černý jak ta sviňa.

Proto ctěme své tradice, zajímejme se o to, jaké byly zvyky a nářeční výrazy v našem okolí a třeba se na to, co se jedlo a jaké zvyky se tradovaly v naší obci, zeptejme našich prarodičů.

Mgr. Marta Kondrová, etnografka Slováckého muzea

Fotografie: Pletení kančúchů. Z cyklu Rok ve Vlčnově 1945–46. Foto: J. Beneš, F. Tomíšek. Fotoarchiv Slováckého muzea.