* 1941, Ostrava-Zábřeh
Práce s kovem – tradiční a umělecké kovářství
Valašské Meziříčí

Josef Hruška se narodil v 1941 v Ostravě-Zábřehu, celý život však žije ve Valašském Meziříčí. Jeho otec František, také kovář, pocházel z Vysočiny. V otcově dílně se Josef Hruška vyučil kovářem a podkovářem. Výuční list získal na Zemědělské učňovské škole v Rokycanech v roce 1957, poté dostal doporučení ke studiu na Uměleckoprůmyslové škole v Turnově, kam však z rodinných důvodů nenastoupil. Po vyučení krátce pracoval s otcem v soukromé dílně, v roce 1958 však byla jejich kovárna znárodněna a přešla pod Okresní stavební podnik ve Valašském Meziříčí. Zde byl Josef Hruška zaměstnán jako kovář a zámečník až do roku 1989. Přes různá omezení daná dobou se na základě povolení Městského úřadu od roku 1976 věnoval kovářskému řemeslu ve svém volném čase v nové vlastní dílně. V ní mohl zdokonalovat své pracovní postupy i experimentovat s novými možnostmi, věnovat se jak klasické tak i umělecké kovařině. Po ukončení pracovního poměru v Okresním stavebním podniku v roce 1989 začal pracovat sám ve své kovářské dílně. Svou kovářskou živnost provozuje dodnes. Jeho snahy o profesní růst vyvrcholily přezkoušením na Ústředí uměleckých řemesel, načež mu byl v roce 1988 přiznán titul „Pracovník uměleckého řemesla – obor umělecký kovář“. Je členem Společenstva uměleckých kovářů a zámečníků, kovářů a podkovářů Čech, Moravy a Slezska se sídlem v Brně.

Kromě užitkového sortimentu kovářských výrobků se začal postupně orientovat také na uměleckořemeslnou produkci (dveřní kování, zámky, kliky, krbové nářadí, mříže). Snaží se o osobitý styl a formu. V jeho práci nalezneme vliv spolupráce s Alfredem Habermannem a řadou výtvarníků a architektů. Podle návrhů sochaře Ambrože Špetíka a architekta Paláta vyrobil kovové prvky a mříže v chrámu sv. Jakuba ve Valašském Meziříčí, klášteře dominikánek v Olomouci, na zámku Kinských v Kelči a řadě dalších lokalit. Experimentuje s kovem při výrobě damascénské oceli či puškových hlavní a nožů.

Josef Hruška patří ke kovářům, kteří ještě měli možnost se vyučit tradiční podobě řemesla. Jeho zručnost, um a práce se stala námětem pro několik dokumentárních filmů (Dědicové starých řemesel, Tajemství damascénu, Kouzla s ohněm). Svým dílem přispěl ke zdomácnění kovářské práce v interiéru obydlí a veřejných budov a k uchování technologických postupů a znalostí. Své zkušenosti předává mladší generaci řemeslníků jednak ve své domácí dílně, jednak v rámci Kovářské soboty ve Valašském muzeu v přírodě nebo na mezinárodním setkání Hefaiston na hradě Helfštýn. V roce 2006 mu byl udělen titul ministra kultury ČR Nositel tradice lidových řemesel.