Jiří Oláh

oceněný: 2013; nominovaný: 2013

* 1930, Hrhov (Slovensko)
Ostrožská Nová Ves
† 2014

Čestné uznání za celoživotní tvůrčí přínos a příkladnou práci se dřevem v oboru trokařství a za popularizaci tradiční rukodělné výroby.

Jiří Oláh pochází z východního Slovenska. Narodil se v roce 1930 v obci Hrhov u Moldavy nad Bodvou v okrese Rožňava, nedaleko Košic. Jeho rodičové vychovávali šest synů a jednu dceru. Otec Štefan Kanaloš zasvěcoval syny do těžké dřevařské práce už od chlapeckých let dle svých slov silou a plnou parou otcovou. Tvrdá práce od dětství pod dozorem otce a pohyb v lesích kolem Hrhova až k Budkovcím v okrese Michalovce jej zocelila natolik, že už v 15 letech byl schopen pohybovat se sám v lese, vybírat a opracovávat vhodné dřevo, ze kterého už tehdy tvořil drobné kuchyňské nádobí – misky, talíře, lžíce, vidličky, naběračky a menší vahany, vahančoky a necky. O jejich zboží byl velký zájem, a proto svůj sortiment (koryta, troky necky, vahany, kastroly, misky a další kuchyňské nádobí a náčiní dlabané a štípané ze dřeva) nabízeli na jarmarcích po celém Slovensku, kolem Košic, Ždiaru na Hronom, Povážské Bystrice, ale i na Moravu.

V roce 1950 se Jiří Oláh oženil s Helenou Balogovou (* 1931), společně vychovávali tři děti, Helenu (* 1951), Alžbětu (* 1955) a Tibora (* 1961). Na trzích a jarmarcích se potkával s řadou lidí, kteří jeho práci obdivovali. Tam se setkal s mistrem Františkem Hrůzou, zaměstnancem lesní správy Kunovice (dnes Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i., pobočka Kunovice), který mu nabídl práci v tomto rajónu. Proto se Jiří Oláh se svou rodinou přestěhoval v roce 1964 na Uherskohradišťsko, do Ostrožské Nové Vsi. Byla mu nabídnuta práce v kunovickém lese a František Hrůza mu umožnil kácet stromy a využívat dřevo topolů, vrb a osik na výrobu dřevěného zboží.

Snad mu les poskytoval jakýsi úkryt před nekompromisními úředníky. Topoly představovaly kvalitní dřevo na troky a koryta, vršky topolů na malé necky na zadělávání těsta do kuchyně, spodní kmeny na velké troky na opaření vepřů; vrby, hlavně červené, využíval na velmi zajímavě přírodně probarvené užitkové misky, osiky na vařečky, lžíce, vidličky či příborníky.

Jeden z jeho žáků a spolupracovníků, mistr sekerník Jiří Machaníček, na něj vzpomíná: „…Poprvé jsem ho viděl v roce 1964, kdy zástupci rodin trokařů káceli obrovské topoly na konci polí za Uherským Hradištěm (v dnešní Průmyslové ulici). Tehdy snad neměli ani motorovou pilu. Mladí muži káceli, řezali, štípali, staří dlabali koryta. Stany, maringotka, přístřešek na hotové necky, oheň, na kterém ženy vařily jídlo. V roce 1973 jsem se při práci dřevorubce s jedním z této rodiny, s mistrem Oláhem, seznámil.“

Společně se setkávali už pravidelně. Pracovali spolu na pasekách podél Moravy od Hodonína až Otrokovice. Jiří Oláh pracoval na objednávku z předchozích jarmarků, v polovině 20. století vytvářel hlavně malé necky, tzv. devadesátky, které uměl zhotovit za tři až čtyři dny. Poradil se zručně s celým kmenem topolu o velikosti 5 až 8 m³. Jeho hlavním sortimentem byly velké i malé troky, necky na zadělávání těsta a další sortiment označovaný jako užitné umění. Odřezky dřeva, které se už nedaly zpracovat, prodával tetičkám z Kunovic, Nové Vsi a z Kostelan n/M., které si topolové dřevo braly na podpal do kamen, tzv. pod buchty, protože hořelo čistým plamen. Pamětníci vzpomínají: „Bylo to obdivuhodné, v lese za mistrem Oláhem při práci nezůstala žádná stopa!“

Trokařství se Jiří Oláh věnoval denně a celoživotně. Vyráběl ročně na stovky misek, na objednávku kolem 500 kusů troků. O velká koryta na spaření vepřů přestával být na Hradišťsku už v sedmdesátých letech 20. století zájem, proto se svým zbožím zajížděl hlavně na Slovensko, Od Trenčína až po Košice. Zdejší jakoby neorganizované jarmarky (s nabídkou zvířat, ovoce, másla, ovčí kůže, výrobků kovářů, košíkářů, hrnčířů, trokařů) si zachovávaly stále tradiční tvář. Pro Jiřího Oláha představoval druhý svět, v němž se projevoval jako profesionální obchodník. Jeho výrobky neměly konkurenci, byly lehčí, hezčí, čistě bílé. Jak říkali ostatní korytáři – jiná škola, jiná práce. Jiří Oláh byl ve svém živlu a objednávky šly k duhu.

Celý život byl ve svobodném zaměstnání, nedovedl si představit, že by byl za plotem nebo pod střechou. Kolem roku 1970 mu byla nabídnuta spolupráce s ÚLUV v Uherském Hradišti, kterou přijal. Jiří Oláh říkal, že dělal na kontingent, což obnášelo dodávat do ÚLUV nasmlouvaných 30 až 60 misek měsíčně, i přes tuto práci zachovával výrobu troků a necek. Zboží, které zde nemělo obdoby, zhotovoval hlavně z červené vrby. Měl také snahu předat zkušenosti dalším výrobcům, nikdo se tímto řemeslem nechtěl zabývat. Dřevo nakupoval tzv. na stoja. Měl přirozený talent při výběru stromů, snad vybíral instinktem, čichem a zkušeností, získanou po předcích. Největší riziko představovala při výběru vada dřeva. Jiří Oláh ji pojmenovával jako opuk či odlupčivost (je vhodné zmínit, že hovoří česky, slovensky, maďarsky, německy a rumunsky). Vada se dala rozpoznat až po skácení stromů, kdy bylo jasné, zda bude strom sloužit k výrobě nebo jako palivo. Jen on uměl vadu rozpoznat ještě ve chvíli, kdy strom stál. Jeho nářadí, nástroje a výrobní postupy byly odlišné od našich místních dřevorubeckých technik.

Dokázal pracovat na nepřístupných podmáčených místech s příkrými svahy, odkud obvykle vynášel již hotové výrobky. Jeho sekery a ostatní nástroje byly i pro odborníky neuvěřitelné, a to nejen ocel motyček a seker od cikánských kovářů, ale i dokonalé a trvanlivé dřevěné násady (topůrka, štylka), jejichž autorem byl jeho děd.

Mistr Oláh byl nekompromisní ke své práci. Pokud se již v téměř dokončovaném díle (v trokách, miskách) objevila nějaká vada či suk, které by rušily vzhled výrobků, sám jej rozřezal na otop. Nepoužíval žádné měření, pouze kousek křídy a vzdálenost palce a ukazováku. Tloušťku stěn vahanů a troků měřil sluchem, poklepem. Misky o průměru 25 až 30 cm sekal přímo volně na zemi, velkou sekeru přidržoval nohama v sandálech. Odchylka od ideální kružnice představovala vždy 1 až 3 milimetry. Sušení výrobků bylo nejdůležitějším článkem pracovního postupu, který v závěru rozhodl o výrobku. Jiří Oláh sušil své zboží na přímém slunci, ideálně v měsících květnu až srpnu. Jeho výrobky byly vždy dokonalé, bez prasklin.

Po roce 1989 byl o jeho sortiment velký zájem, po zrušení ÚLUV však přišel o zdroj příjmů, a jeho práce byla zneužita několika podnikateli. Po rozdělení Československa přišel o odbytiště svého zboží na Slovensku. Tyto okolnosti mu podlomily zdraví, onemocněl a vyráběl již okrajově, jen pro známé a příbuzné.

Svou práci definitivně opustil před dvěma lety, jeho zdravotní stav mu dnes již neumožňuje fyzicky pracovat. Způsob života Jiřího Oláha získávání obživy pro zabezpečení chodu jeho rodiny byl jedinečný a příkladný. Jiří Oláh dodává: „Všecko mě to bavilo, byla to velká radost už od prvního okamžiku, kdy jsem v dětství chytal do ruky sekery, pořízy. Byl jsem pro tu práci předurčen, byl jsem svobodný, celý život venku, v lese. Dnes nemám doma ani jeden svůj výrobek, už nic nemůžu – už práca pošla…“

Jiří Oláh (398x600, 42.88 KB)
Jiří Oláh (800x531, 74.48 KB)
Jiří Oláh (800x557, 53.81 KB)
Jiří Oláh (800x581, 41.68 KB)
Jiří Oláh (800x490, 68.51 KB)
Jiří Oláh (800x503, 77.71 KB)
Jiří Oláh (800x520, 53.45 KB)

Kontakt

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti,
příspěvková organizace
Smetanovy sady 179
Uherské Hradiště 686 01
Telefon: 572 556 556, 572 551 370
E-mail: info@slovackemuzeum.cz
Podrobné kontakty

Zřizovatel

www.kr-zlinsky.cz

Partneři

slovacky.denik.czwww.idobryden.czitvs24.czcasradio.czwww.slovacko.czwww.csaduh.czwww.do-muzea.cz www.carte.cz www.sphere.cz www.kudyznudy.cz www.cyril-methodius.eu www.mesto-uh.cz www.seniorpasy.cz www.moravia.tips
Facebook YouTube Odběr novinek RSS akce RSS dokumenty eBadatelna Zlínského kraje