o muzeu

Výtvarní umělci v minulosti a současnosti Uherského Hradiště

Město Uherské Hradiště prošlo za dobu své existence mnoha zásadními proměnami, které podstatně změnily jeho vzhled. Do tohoto mnohotvárného procesu vstupovala i řada výtvarných umělců, kteří se spolu s architekty, staviteli i řemeslníky spolupodíleli na všech změnách, úpravách i nových realizacích. Vzpomeňme tedy na desítky výtvarných tvůrců, kteří zde postupně zanechávali svá díla, jakožto otisky doby, veřejné potřeby, určité módnosti i své tvořivé invence. Pohlédněme na historii jako na nekonečný proud, který pohlcuje den za dnem každého z nás a naše skutky, které pak v časovém odstupu budou trvale zachyceny či bez další zmínky zapomenuty. To se bez výjimky týká i výtvarného umění.

Nemůže být pochyb o tom, že od svých počátků se ve společenské struktuře obyvatel města vyskytovali jedinci obdaření schopností výtvarného projevu, to na jedné straně, a na straně druhé, že město jako živý a stále se měnící organismus využíval uměleckých schopností osvědčených osobností z jiných oblastí.

Bohužel, těch několik málo artefaktů z konce 15. a 16. století nám i přes svou vysokou historickou a výtvarnou hodnotu neprozrazuje jména svých tvůrců. Teprve v souvislosti se stavbou jezuitského kostela sv. Františka Xaverského máme již zachycena konkrétní jména umělců, kteří byli do Uh. Hradiště přizvání. Po roce 1686 zde pracovali malíři Michael Leopold Willmann (1630–1706) a Jan Jiří Heinsche (1647–1712), autor rozměrného oltářního obrazu Sv. František Xaverský křtí indického prince. Z téže doby je zmiňován i řezbář Adam Freytag, který sice již patří do oboru uměleckého řemesla, nicméně byl považován za velmi zdatného tvůrce.

S počínajícím 18. stoletím se řada jmen dále rozšiřuje, ale stále se jedná o umělce přizvané. A tak zde můžeme doložit působení italského sochaře Baldassara Fontany (1658–1738), který v rozmezí let 1704–8 provedl výzdobu refektáře ve františkánském kostele. Z jeho dílny pochází také bohatá barokní kartuše s latinským textem, kterou lze nalézt v budově bývalé vojenské zbrojnice z r. 1723 (dnes Galerie Slováckého muzea). Od poloviny 18. století se na církevních zakázkách v Uherském Hradišti podíleli malíři Ignác Viktorin Raab (1715–1787), Juda Tadeáš Supper (1712–1771), sochaři František O. Hirnle (1726–1773), Ondřej Schweigl (1735–1812) a Ignác Morávek (?–1769), který byl místní stejně jako malíř Eliáš František Herbert (1708–1770). Dalším dokladem o působení přizvaných umělců do Uh. Hradiště je mj. i Mariánský sloup z let 1718–21, jehož autorem je brněnský sochař Antonín Riga (?–1728). V interiéru hradišťské lékárny vytvořil v r. 1754 dekorativní fresku Josef Ignác Sadler (Sattler, 1725–1767).

Z dosavadního výčtu by se mohlo zdát, že Uherské Hradiště nemělo, až na pár výjimek vlastní umělce. Jaká byla skutečnost, to dnes již přesně nevíme, ale faktem je, že objednavatelé raději povolávali známé a již zavedené autory, aby si sami pozvedli své renomé. A tak není divu, že se v běhu času ztratila jména těch, kteří také přispívali svou tvůrčí schopností do rozkvětu města.

Ani 19. století, jakkoliv je nám bližší v historicky časovém prostoru, nezachovalo početnější řadu jmen. Skončila doba velkých přestaveb a úprav církevních objektů a nová výtvarná díla, která se do kostelů dostávala, nevykazovala takovou kvalitu, jež by zprostředkovaně uchovala jméno autora. Velcí církevní mecenáši se ztratili s minulým stoletím. Šlechtická a měšťanská vrstva už nemohla být tak velkorysá v podpoře umění, nicméně jejich kulturní a estetické potřeby a iniciativy přece jenom obohacovaly do jisté míry i kulturně společenský život Uh. Hradiště. Dá se pouze předpokládat, že většina umělců, kteří navštívili či pobývali u rodiny Berchtoldů v nedalekých Buchlovicích, poznali i naše město. V této souvislosti bude dále v textu zmíněn Karel Žádník. S jistotou však víme, že bílovičtí Loghothettiové měli zásluhu na tom, že malíř Josef Mánes (1820–1871) navštívil v r. 1854 i Uherské Hradiště, kde si vytvořil studii z interiéru lékárny se Sadlerovou freskou.

Na počátku 80. let se ve městě objevoval již vzpomenutý Karel Žádník (1847–1923), malíř a učitel rodiny Berchtoldů. Tento zvláštní člověk a umělec, který se nikdy nezapojil do spolkového výtvarného života, nalezl v Uh. Hradišti několik pro něho zajímavých námětů.

Uherské Hradiště je místem narození řady umělců, z nichž vzpomeňme např. malíře Jana Stegera (1827–1891). Nelze také opomenout hradišťského rodáka Viléma Gröglera (1839–1897). Po studiích na vídeňské Akademii se sice trvale usadil v německém prostředí, ale ve svých kresbách se občas vracel k námětům ze svého domova. Dalšími osobnostmi spojenými s Uh. Hradištěm byli také malíř Jindřich Prucha (1886–1914), sochař, grafik, architekt interiérů a fotograf Jindřich Koch (1896–1934), malíř Miloš Boria (1896–1937). Všichni tři se svou tvorbou výrazně zapsali do umění 20. století.

Bohatý stavební rozmach města na sklonku 19. století sem přivedl pražského sochaře Antonína Poppa (1850–1915), který v r. 1894 doplnil fasádu nové radnice o alegorické postavy Síly, Pracovitosti, Spořivosti a Spravedlnosti, a po stranách portálu umístil figury atlantů. Do sochařské rodiny Amortů, která se v Uh. Hradišti usadila po roce 1900, patřil i Alois Amort (1842–1912), jemuž autorsky náleží sochy gigantů podpírající balkon na domě dr. Nesvedy na Palackého náměstí.

Nová radnice poskytla prostor také Jožovi Uprkovi (1861–1940). Ten v roce 1892 vyzdobil zasedací síň nástěnnými malbami s náměty Založení města Uh. Hradiště Přemyslem Otakarem II. a Potvrzení městských privilegií Jiřím z Poděbrad. Pomocníkem mu byl mladý malíř Cyril Mandel (1873–1907).

Uprkovo zalíbení v našem městě mělo své pozadí v bohatě se rozvíjejícím kulturním životě, který ovlivňovali a utvářeli např. F. Kretz, V. Nečas, J. Stancl ad. Sami byli sběratelé a podporovatelé umění. Jistě byli přítomni návštěvy Alfonse Muchy, který o Vánocích roku 1893 přijel do Uh. Hradiště navštívit J. Uprku. Další Uprkovy aktivity lze vysledovat i v případě založení Slováckého muzea v r. 1914, v r. 1933 opravoval poškozené fresky ve františkánském kostele, v r. 1937 byl ústřední postavou výtvarné expozice výstavy Slovácko. V 90. letech minulého století navštívil město i Mikoláš Aleš (1852–1913). Důvodem byl jak jeho umělecký zájem o oblast Slovácka, tak i přátelské vztahy s Uprkou a jeho současníky.

V souvislosti s činností Sdružení výtvarných umělců moravských (předseda J. Uprka), se po roce 1913 začal v Uherském Hradišti stále častěji objevovat malíř Stanislav Lolek (1873–1936), který si zde v r. 1931 postavil vilu s ateliérem. V této době se kromě jiných iniciativ stal krátce i ředitelem Slováckého muzea.

Ještě dlouho před tím, než se stal členem SVUMu, pracoval zde také Jano Köhler (1873–1941). Jeho barevná glazovaná keramická mozaika, kterou v r. 1905 vytvořil pro dům architekta Dominika Feye, byla později přenesena a dodnes je umístěna na budově muzea.

Sochař Franta Uprka (1868–1929) přestože žil a pracoval v Praze zachycoval ve svých sochách lid a kroj Slovácka. Jeho Klečící dívka na hřbitově v Mařaticích snesei konkurenci secesních náhrobků od profesoda pražské AVU Bohumila Kafky (1878–1942) a Julia Pelikána (1887–1969).

Jak je patrné z dosavadního textu, kulturní a výtvarný život města se od konce 19. století výrazně rozvinul. V r. 1920 vstoupil na scénu kultury nově založený spolek Klub přátel umění. Jeho význam spočíval nejen v udržování přátelských a pracovních styků s tehdejšími umělci, ale také v podpoře místního sběratelství. Byly pořádány výstavy, přednášky a na pozvání sem také přijížděli umělci. V r. 1922 byl hostem u J. H. Štěrby též malíř Jan Trampota (1889–1942), který zde vytvořil nejméně tři obrazy s hradišťským motivem. V roce 1926 přijal nabídku pražský sochař Jaroslav Horejc (1886–1983), aby vytvořil plastiky pro budovu tehdejší filiálky Národní banky. Bližší vztah k našemu městu se dá doložit také známými obrazy, které zde vznikly, a jejichž autory jsou Joža Koudelka (1877–1960) a Karel Tondl (1893 –1980).

K aktivním iniciátorům kulturně společenského dění patřil malíř a grafik Ruda Kubíček (1891–1983), který se později s Jiřím Heřmanem (1892–1969) staral o muzejní umělecké sbírky. O něco později se v Uh. Hradišti usadil i malíř Josef Schneiderka (1899–1945).

Dá se tedy říct, že mezi dvěma světovými válkami se Uherské Hradiště stalo dosti významným kulturním centrem. Nebylo však všechno tak ideální. Přes všechny uvedené tendence nemůžeme ve městě zaznamenat domácí osobnost, která by výrazně zastupovala přirozený vývoj v moderním českém umění. Již vzpomínaný Miloš Boria si ve své korespondenci stěžoval, že město je tak konzervativní a odmítavé vůči novým uměleckým projevům, že zde nemůže žít a tvořit. Ano, připusťme, že silný vliv a provázanost osobních vztahů s generací SVUMu byla natolik silná, že omezovala přijímání nových výtvarných impulzů. Byly sice registrovány a s jistou mírou módnosti také shromažďovány místními sběrateli, ale přece jenom největší šanci na prosazení měli umělci názorově umírněnější (R. Kubíček, M. Kubíčková, J. Heřman, J. Schneiderka). Teprve generace narozená kolem r. 1910 přinesla do Uh. Hradiště výraznější proměnu. Malíři Jaroslav Melichárek (1910–1985) a Vladislav Vaculka (1914–1977) se stali patrným předělem v hradišťském náhledu na výtvarné umění. Jejich první veřejná vystoupení na konci 30. let měla zřejmě své pozadí v humánní a etické potřebě jejich starších kolegů a příznivců povzbudit je v počátečním uměleckém snažení. Byl to právě V. Vaculka, který nejenže předběhl svého přítele Melichárka, ale podařilo se mu i získat nedostižný odstup od svých dalších současníků. Spolu se svou ženou Idou Vaculkovou (nar. 1920), vytvořil nepřekonatelnou uměleckou dvojici, která dodnes z pohledu historicky kulturního hodnocení zaujímá největší pozornost.

Po roce 1952, kdy sem byla ze Zlína převedena střední umělecká škola, se zde objevuje řada umělců, kteří se kromě svým pedagogickým povinnostem věnovali vlastní tvorbě. Z malířů jmenujme např. Vladimíra Hrocha (1907–1966), Josefa Berana (1916–1989), Jana Blažka (1920–1981), Jaroslava Hrabce (1923–1990). Ze sochařů to byli Jiří Jaška (1906–1982), Stanislav Mikuláštík (1912–1997), Jan Habarta (1919–1989). Tato nová generace, která se tady trvale usadila, získala postupně (až na pár výjimek) tak silný vliv na určování umělecké prezentace, že k vlastní škodě občas zabránila výraznější propagaci uherskohradišťského výtvarného života. To se týkalo např. V. Vaculky. Ve městě také žil malíř Bedřich Jan Loydolt (1908–1982), který sice nepatřil k nikterak výrazným autorům a navíc, rozhodující vliv tehdejších výtvarníků ho zcela odsunul do ústraní a téměř k zapomenutí.

Z dalších výtvarníků, narozených ve 20. letech, vzpomeňme bratry Staňkovy. Starší Jaroslav Václav (1922–1978) se sice mnohem úspěšněji věnoval lidové hudbě, nicméně jeho malířské dílo vstupovalo v době svého vzniku do celkového obrazu umění Uherskohradišťska. Jan Staněk (1924) působil dlouhá léta na zdejší SUPŠ. Jako vynikající kreslíř se výborně uplatnil také v oboru kresleného filmu.

Přestože se generace prvních učitelů hradišťské SUPŠ později více orientovala na státní monumentální zakázky, lze v jejich tvorbě nalézt také díla kvalitní a hodné pozornosti. Jejich pedagogickým vlivem prošla řada nových mladých umělců, kteří se s menší či větší úspěšností prosazovali v 60. letech. Z generace narozené ve 30. letech jmenujme např.sochaře Evžena Macků (1932–1961), jehož nadějně se vyvíjející tvorba byla předčasně ukončena tragickou smrtí. Dále je to malíř a grafik Jiří Salajka (1933), malíř Josef Kiesewetter (1934), sochař a keramik Pavel Hanzelka (1937–1995), k okruhu školy patřili malíř Jan Hanáček (1932), sochaři–designéři Miroslav Klíma (1930) a Zdeněk Kadlec (1933).

Nástup další, mnohem progresívnější skupiny narozené ve 40. letech, přinášel nové výtvarné tendence, které se již zcela oprostily od regionální příslušnosti a staly se přirozenou součástí širokého proudu českého umění. Mnozí z těchto umělců vystřídali své učitele na uměleckoprůmyslové škole, jiní po čase změnili místo své působnosti, a nelze jim upřít, že do výtvarného života zasáhli a tudíž k němu patří. Jsou to např. grafik Jan Gajdoš (1941), který se po předchozím působení na SUPŠ věnuje vlastní tvorbě a v poslední době se zaměřil na práci s leptaným sklem. Řadu let patřil ke škole a tím i k Uh. Hradišti, malíř František Cundrla (1943), který později přešel do Prahy, stejně jako malíř Pavel Vavrys (1947) nebo Jan Blažek ml. (1947), dnes žijící v Brně. Ve škole stále ještě najdeme sochaře Jiřího Habartu (1943) a Jiřího Vlacha (1946), keramika Vladimíra Groše (1944) a grafičku Ludmilu Cedidlovou (1944). K Uherskému Hradišti patří také sochař Luděk Pavézka (1949), který se uplatňuje v oblasti designu.

Na konci 70. let a dále rozšířili řady hradišťských výtvarníků noví absolventi vysokých uměleckých škol. Sochaři Bořek Zeman (1950) a Saša Zahradník (1950), malíř Tomáš Měšťánek (1951), zaujali už ve svých počátcích kvalitním projevem. Sochař Jindřich Martinák (1954) se sice později přestal věnovat vlastní volné tvorbě, dnes však úspěšně spolupracuje se svým otcem Vítězslavem na restaurování sochařských děl. Další z rodiny Martináků – Pavel (1958) se svému oboru, keramice, věnuje doposud. Po letech se zpět do Uherského Hradiště vrátila i malířka Blažena Uiberlayová (1950), která spolu s malířem Miroslavem Malinou (1956) a sochařem Zdeňkem Tománkem (1958) působí ve zdejší uměleckoprůmyslové škole, kde na ředitelském postu najdeme malíře Jana Pospíšila (1952).

Tento výčet jmen umělců, kteří měli či mají něco společného s naším městem, nelze považovat za bezezbytku vyčerpávající a zcela úplný. Z mnoha důvodů to není ani možné, snad došlo i k neúmyslnému opomenutí, ale nebylo ani záměrem tohoto článku vytvořit unavující seznam. Pokud se po letech někdo jiný k tomuto tématu vrátí, je docela možné, že doplní další informace z dob dávné minulosti, a zcela jistě zařadí ty umělce, kteří svým vstupem do kulturního a výtvarného života rozšíří nekonečnou posloupnost historického vývoje. A jak bylo již v úvodu naznačeno, že v běhu času se mnohé vytrácí, doufejme, že z naší doby bude co nejvíce zachováno. Vždyť i zdánlivě všední nenápadnost patří do našeho života, z něhož se pak skládá velká kronika nazvaná historie.

Marie Martykánová

Kontakt

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti,
příspěvková organizace
Smetanovy sady 179
Uherské Hradiště 686 01
tel: 572 556 556, 572 551 370
fax: 572 554 077
e-mail: info@slovackemuzeum.cz
podrobné kontakty

Ochrana osobních údajů

RSS akce RSS akce
RSS dokumenty RSS dokumenty

Zřizovatel

Partneři

Facebook YouTube Odběr novinek RSS akce RSS dokumenty eBadatelna Zlínského kraje