Rodiny politických vězňů – opomenutý rozměr komunistické perzekuce

Na rodiny historie obecně zapomíná. Rodiny muklů, rodiny vojáků nevrátivších se z války a dalších. Pro média a organizace zobrazující minulost je totiž snadnější popsat příběhy vojáků z druhé světové války a osudy odbojářů proti nacismu a komunismu. Válečná vřava, zatýkání a výslechy gestapáky a estébáky, monstrprocesy, prostředí věznic a lágrů a šachet, útěky, bestialita bachařů. Jde o silné momenty plné spádu a napětí. Hrdinství, štěstí a smůla, odvaha, vynalézavost a pevné nervy. Zájem posluchače, diváka a čtenáře zajištěn, komerční rovina vyřešena. Niterné roviny vypravěč a tazatel obvykle opomíjejí. Ten s mikrofonem se neoptá, zpovídaný citlivé téma sám nenakousne. Kde není otázek, není odpovědí. A chybí jim čas. Na opravdu hlubokou sondu nestačí dvě hodiny, případně dvakrát dvě hodiny posezení.

Vedle toho ženy a rodiny vězňů, odbojářů, vojáků… Jejich cesta svou atraktivitou silně pokulhává za story „chlapáků“. V případě rodin jde (na první pohled) jen o zdánlivě obyčejný život. Žádný střih za střihem, žádné napětí a překvapení v každém odstavci, záběru. Místo dobrodružství pouze vnitřní drama: Rozvést se, či ne, když StB vydírá? Jak odolat ústrkům v práci? Jak se porovnat s pohledem na dítě šikanované ve škole a tesknící po tátovi? Jak ustát návštěvu v lágru a pohled na zdevastovaného manžela, syna, tátu? Jak den za dnem přečkat tupou realitu a chudobu, strach z budoucnosti, donášení domovnice? Co dělat, když má muž před sebou patnáct let a poblíž ženy se objeví někdo třetí, který jí nabídne budoucnost? A když se muž vrací a soužití vyloženě drhne, co pak? Jak se deset let útlaku rodiny promítne za další tři desetiletí ve stáří?

Jde o samé niterné záležitosti, občas o pocity domnělého selhání. S takovým materiálem se pracuje daleko hůř, vyloženě lopotně, než s dějem prostoupeným příběhy z muklovského a vojenského prostředí, které lze díky poutavosti uchopit snadněji a svižně. I proto (a nejen proto) zůstaly rodiny opomenuty.

Zahodíme jednu rovinu pohromy, tedy úděl příbuzných muklů, protože se v jejich příběhu neskrývá vzrušující prvek? Protože se jejich story hůř prodá? Poněvadž nemáme natolik vytříbenou sociální vnímavost, abychom zahrnuli rodiny do zobrazení totality?

K událostem ztvárňovaným na půdorysu „mukl-voják-atraktivní vnější drama“ patří i půdorys „rodina-děti-neatraktivní komorní drama“. Ženy a děti persekuce poznamenaly mnohdy daleko víc než vlastní mukly.

O tématu bude vyprávět Ing. Lubomír Vejražka z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Vstup volný.

Přednáška je realizována ve spolupráci Moravského zemského muzea, Ústavu pro studium totalitních režimů a Spolku Memoria.

Co o sobě říká sám Lubomír Vejražka?

„Od roku 2004 se věnuji tématu muklů a jejich rodin, jejich příbuzným. Hovořil jsem s přibližně třiceti z nich. Šlo o cca 120 rozhovorů v délce přes 700 hodin. Nešlo o krátké, např. dvouhodinové povrchní rozhovory, ale mnohahodinová sezení. S některými jsem hovořil i patnáctkrát v průběhu šesti let. Mohl jsem tedy jít proto do hloubky a věnovat se nejen vnějším faktům, ale i niterným záležitostem. Zpovídaní mně mnohdy svěřili záležitosti, které nevědí ani jejich rodiny. Výsledkem práce se staly 3 knihy a přes 100 příspěvků ve sdělovacích prostředcích.“

Publikace Lubomíra Vejražky věnované tématice muklů (Nezhojené rány národa; Jizvy zůstávají/Dědictví zla stále živé; Bolest přetrvává a cesta nekončí/Nesmazatelný otisk v podvědomí národa) a jejich rodin zachycují jejich osobní peripetie, váhání popřípadě selhání, vztahové záležitosti a složitost rozvodů pro obě strany. Také nejednoduché opětovné začlenění muklů do života po propuštění, těžkou situaci dětí muklů atd. Je zde vysvětleno, kde muklové nacházeli sílu překonat v lágru nepřekonatelné. Jsou zde jejich názory na smysl odboje, na mladé zuřivé straníky a přerod některých z přisluhovačů v odpůrce režimu, na rok 1968, na Chartu 77, na problematiku vin, odpuštění a pokání atd. Knihy hledají odpovědi na otázky, proč se po roce 1990 společnost nevyrovnala s érou KSČ a proč nebyli potrestáni ani jasní viníci. Texty se zamýšlí nad tlustou čárou – kde má být učiněna a kde ne, také nad jejími dopady po roce 1990. Jsou zde příklady výmluv KSČM po roce 1990, upozornění na úskalí jakýchkoli debat s komunisty a vysvětlení, jak se dívat na údajné dobré činy režimu apod. Knihy tedy nejsou jen příběhové. Materiál byl sbírán do velké hloubky i šířky, což umožnilo rozkrývat skryté roviny a hledat souvislosti, zevšeobecňovat, dovozovat, vyhodnocovat, popisovat různé modelové situace, ukazovat psychologické a sociologické prvky. Je zde zachycen též určitý morální étos a poselství zpovídaných.